Bedřich Smetana: Má vlast

„Státní opera se odhodlala k velmi odvážnému kroku. Nejen z hlediska volby titulu pro baletní dramaturgii ale i nezvykle náročným úkolem pro operní orchestr. Inscenace přináší divákům Mou vlast tak, jak tanečníkům síly stačí. Tančí, protože chtějí tančit a tančí jistě i proto, že musí tančit. Omlazený soubor baletu Státní opery tančí jako o život.“

(Marcela Benoniová, Právo)

„Ján Ďurovčík je znám svými radikálními inscenačními výklady. Tentokrát jsou jeho aktualizace přiměřené a volně se inspirují hudbou. Sympatická je jeho, byť opatrná, snaha o vytvoření velkého „politického plátna“. Rozmáchlou koncepci podporuje scénické řešení Borise Kudličky. Převažující prázdný prostor s dominantním symbolem českého lva dotváří světelné řešení. Pochvalu si zaslouží orchestr, který se pod vedením Petra Vronského vzepjal k výrazně nadstandardnímu výkonu. Vcelku mile překvapil baletní soubor Státní opery, na nějž tentokrát naložil Ďurovčík nezvykle náročnou choreografii. (…) Nápad moderátora Martina Hrdinky roztančit Mou vlast vzbuzoval nedůvěru. Výsledkem je dílo sice kontroverzní, ale zajímavé.“

(Roman Vašek, Mladá fronta Dnes)

„Autoři vytvořili intaktní dílo, divadelně efektní, a to aniž by sklouzávali k banalitám. Choreografie tepe svým rytmem, je vystavěna s důrazem na sborové scény, ve kterých jsou využity maximální dispozice a zázemí souboru. (…) V Mé vlasti se prosazuje jako sehraný celek schopný dynamického a koncentrovaného projevu. Je to také dáno pohybovou kompozicí – rytmickou, pulsující, kde nejde o úhledné řady tanečníků a uhlazená gesta. Sbor je tu živým, proměnlivým elementem, který je hybnou silou inscenace. (…) K nejpůsobivějším scénám patří obraz Vltavy, kdy se těla tanečníků postupně slévají v jeden proud, stejně jako červené linie houstnoucí na černém pozadí dekorace. Autoři nové baletní inscenace Má vlast dokázali na scéně obhájit své záměry a se ctí obstáli vedle Smetanova opusu.“

(Lucie Dercsényiová, Lidové noviny)

„Ján Ďurovčík vytvořil fresku o zvratech v životě naší republiky ve 20. století. Ani stopa po sentimentu a žádná skutečná romantická lyrika. Přesto jsou jednotlivé obrazy plné esteticky účinných okamžiků.“

(Helena Kazárová, Hudební rozhledy, Praha, 2/2006)